Hon za českými potravinami
Jihlava, 24. března 2021 - Senát minulý čtvrtek odmítl povinný podíl tuzemských potravin v českých obchodech. Novelu zákona o potravinách, která měla kvóty zavést již od příštího roku, vrátil sněmovně s návrhem na vypuštění tohoto návrhu. Již mezi tím se od tohoto návrhu odvrátily téměř všechny politické strany.
Zvýšením podílu českých potravin se zabývají již několik let všechny politické strany a nejen ony. Kvalita potravin a jejich podpora je velice vděčným tématem u široké veřejnosti. Každý přece chceme kupovat české a kvalitní potraviny. Proto na nás ze všech koutů v obchodech vykukuje česká vlajka a slyšíme, jak jednotlivé obchodní řetězce vše dělají z lásky k Česku nebo nakupují u regionálních výrobců. Realita je ovšem jiná. Na pultech obchodů u některého sortimentu nalezneme většinu výrobků ze zahraničí, protože Česká republika v některých segmentech není soběstačná (např. u vepřového masa je to 43 procent, u rajčat dokonce pouze 19 procent). Mohlo by se tedy zdát, že pozměňovací návrh z pera Radima Fialy z SPD o povinných kvótách vše vyřeší. Je to ale nesmysl a jedná se pouze o stejný marketingový tah, jako u zmíněných řetězců.
Pokud by návrh začal platit, došlo by k tomu, že obchodník by měl přikázáno, kolik českých potravin musí prodat zákazníkovi. Ne, kolik má koupit od zemědělců a potravinářů, ale kolik má prodat koncovému zákazníkovi. Kdo někdy pracoval v maloobchodu ví, že je to naprosto absurdní nařízení. V samotném seznamu potravin, na které se kvóty vztahují, jsou vedle běžných potravin i ty, které se na našem území neprodukují vůbec, nebo minimálně – například sezamová semínka, kuchyňská sůl, vodní melouny či rybí játra.
Kvóty by tak tlačily na prodejce omezovat tento sortiment. Podíl by se nepočítal podle prodaných počtů kusů, nebo celkové ceny, ale podle hmotnosti. To je naprosto absurdní konstrukt, který nemá obdoby a v praxi by strašlivě zkomplikoval fungování obchodů. Samotný návrh mířil proti volnému trhu EU. Česká republika je proexportní ekonomikou. Na exportu je existenčně závislých spousta firem, velká část našeho HDP a také statisíce pracovních míst. Snaha rozbít volný trh je mimořádně nebezpečná. Kdyby se to předkladatelům návrhu podařilo, znamenalo by to velké problémy pro českou ekonomiku jako takovou.
Zemědělci nepotřebují stále slyšet nesplnitelné sliby, ale potřebují dostat jasnou podporu od státu a také od veřejnosti. Pokud stát i veřejnost udělají na obchodní řetězce dostatečný tlak, tak oni sami začnou ještě více nabízet české potraviny na svých pultech. Stále platí, že zákazník je vždy nakonec ten, kdo se rozhodne, kde a co si koupí.
Stát musí pouze dohlédnout na to, aby se řetězce chovaly více férově a transparentně i k malým producentům. Jednou z možností je více podpořit vznik odbytových družstev, která díky své velikosti mohou dosáhnout na lepší podmínky. Řetězce disponují velkou vyjednávací silou, kterou vůči svým dodavatelům velice často zneužívají, a současné legislativní nastavení dodavatele dostatečně nechrání. Řetězce přenášejí na dodavatelské firmy svá obchodní rizika (např. špatné naplánování objemu potravin pro promo akci) a své náklady (marketingový vývoj nových obalů pro privátní značku, stroje na výrobu obalů, propagace výrobků). Dodavatelé jsou na řetězcích natolik závislí, že přistoupí i na velmi nevýhodné obchodní podmínky a nezřídka prodávají své zboží s minimální či nulovou marží.
K zajištění lepších podmínek by mohlo pomoci zřízení nezávislého ombudsmana pro sledování vztahů mezi výrobci a supermarkety v kontextu nerovnoměrného postavení na trhu. Tato pozice poprvé vznikla ve Velké Británii. Bylo by vhodné pracovat na odstranění „klimatu strachu“, k čemuž by tato funkce mohla přispět. Zemědělci by měli získat možnost vyjednat si férovější podmínky ve smlouvách tak, aby nevznikaly situace, v nichž musí podepsat pro sebe příliš rizikovou smlouvu.