Z pole na vidličku: Blízké výzvy pro evropské zemědělce a krajinu

Článek vznikl v reakci na množící se prohlášení představitelů české vlády, která zpochybňují český závazek dále podporovat Zelenou dohodu pro Evropu. Vzhledem k tomu, že Farm to fork strategy je její součástí a vzhledem k prohlubujícímu se suchu v krajině, považujeme tento přístup za neakceptovatelný a nezodpovědný k obyvatelům ČR. Přestože konkrétní podoba strategie zatím nebyla zveřejněna, i na ní je již soustředěna negativní kampaň zejména Agrární komory. Z toho důvodu jsme se rozhodli publikovat kontextuální článek, který má za cíl představit skutečný potenciál transformace evropského a českého zemědělství a přístupu ke krajině obecně.

farm to fork elina mark wiki Zemědělství nepatří mezi sektory, které by se u nás těšily velké společenské prestiži. Svůj díl na tom nese komunistická kolektivizace, scelování pozemků, nedobrovolné přesuny obyvatelstva i intenzivní používání syntetických hnojiv a pesticidů. To vše dohromady vykořenilo český venkov, zamořilo vodu, vymýtilo z krajiny zeleň a život.

Ač by se mohlo zdát, že návrat českého zemědělství do soukromých rukou po roce 1989 ukončí mrzačení naší krajiny, problém se spíše prohloubil. Zpřetrhané rodinné vazby, čtyřicet let nerozvíjené a nepředávané sedlácké znalosti a zkušenosti na jedné straně a kontakty a nově nabytý kapitál někdejších špiček československého „kolektivního“ zemědělství na straně druhé, způsobily současný stav. Schopnost půdy držet vodu je na 53 % svého potenciálu, biodiverzita téměř všech řádů trvale klesá, erozí je ohrožena většina české půdy a 60 % monitorovaných podzemních vrtů vykazuje nadlimitní koncentrace syntetických pesticidů ve vodě. Většina půdy je u nás obhospodařována obrovskými družstvy bez vztahu k místu i půdě, jelikož tuto půdu mají většinou v pronájmu. Rodinné nebo ekologické farmy u nás nehospodaří ani na třetině zemědělské půdy.

Ač byly při našem vstupu do EU velké naděje vkládány do mechanismů Společné zemědělské politiky, nastavení jejích konkrétních pravidel je v rukou členského státu. Historicky vynikající vztahy představitelů průmyslových agrokoncernů s vládou (v nedávné době pak dokonce úplné splynutí obou skupin) způsobily, že zdaleka největší díl ze společného koláče zemědělských dotací ukusují ti, jejichž osevní postup v drtivé většině nerespektuje potřeby půdy a využívají praktiky podporující erozi, čímž prohlubují problémy spojené se suchem a úbytkem biodiverzity.

Není jiného hospodářského odvětví, které by dostávalo tak bezprecedentní podporu z veřejných rozpočtů EU (SZP EU se podílí na výdajích evropské kasy ze 40 %!) a přitom by tak často jednalo zcela proti veřejnému zájmu. Argumenty agrokoncernů, že alternativou je obrovské zdražení potravin, případně jejich dovoz (a tedy závislost) ze třetích zemí již dávno neobstojí. Evropské ale i světové zemědělství je schopné vyprodukovat kvalitní, zdravé a klimaticky příznivé potraviny v dostatečném množství, aniž by si při tom vybíralo daň v krajině, kterou nakonec opět platíme my všichni. Vyžaduje to více znalostí i práce, nicméně kvůli současné evropské nadprodukci potravin a vysoké efektivitě práce to s sebou nemusí přinést zdražení. V každém případě, jejich všeobecná cenová dostupnost musí být řešena hospodářskou politikou a případně i sociálními programy, nikoli drahým ničením krajiny.

Velkou příležitostí je proto strategie Evropské Komise – Farm to Fork (F2F), neboli Z pole na vidličku. Sedláci dostávají příležitost získat někdejší úctu společnosti, krajina pak život a především nezbytnou odolnost vůči suchu a dalším projevům klimatické změny.

Strategie F2F definuje politické cíle evropského zemědělství a potravinářství. Mezi ty klíčové patří omezení závislosti na syntetických pesticidech a hnojivech (o 50 %do roku 2030), zvýšení diverzity pěstovaných zemědělských plodin, zlepšení života chovaných zvířat, podíl zemědělské půdy obhospodařovávané v režimu ekologického zemědělství (25 % do roku 2030), omezení nadužívání obalů v potravinářství, motivace spotřebitelů nakupovat potraviny vypěstované udržitelně, stimuly pro udržitelné veřejné stravování nebo omezení plýtvání s potravinami.

Mnohé obdobné politické strategie mají často problém být naplněny, jelikož na ně veřejné rozpočty nemají připraveny odpovídající finance. To by pro F2F platit nemělo. Společná zemědělská politika disponuje obrovskými zdroji a odpovědní představitelé evropských orgánů (eurokomisaři pro zemědělství, životní prostředí i pro klima – European Green Deal) se již vyjádřili, že právě SZP EU se stane klíčovým nástrojem pro naplňování politických cílů F2F. Zemědělci se tedy nemusí obávat, že by za služby, které od nich veřejnost očekává, nedostali zaplaceno, ale jako všichni podnikatelé musí počítat s tím, že se poptávka může měnit. Nejsou proto na místě protesty Agrární komory, že na celý podnik nejsou peníze, resp. že veřejná konzultace, která k němu proběhla je bezpředmětná, jelikož se tam vyjadřují lidé, kteří zemědělství nerozumí… To je možné, nicméně ho platí. Málokdo si umí postavit dům, ale každý jej chce mít dle svých představ, když financuje ze svého. Je na místě také dodat, že environmentální závazky na sebe nemusí brát zemědělci povinně. Každý dostane zaplaceno jen za ty veřejné služby, které se sám rozhodne plnit. Snad to bude stačit…

Zpracoval: Jiří Lehejček, Ph.D. (garant programového bodu zemědělství), korekce a revize členové rezortního týmy zemědělství